Duševní zdraví dětí a my – rodiče. 

Text: Miroslava Flemrová 
Foto: Tomáš Princ

 

Že aktuální situace s dlouhodobou distanční výukou, pobytem rodin v uzavřeném prostředí a přerušení řady sociálních vztahů dopadá na děti, o tom nikdo nepochybuje. Jestli už před pandemií se zdálo, že nové technologie, rychlost informací, sociální sítě a změny hodnot s tím spojené vytváří prostředí velké nestability a ztráty jistot, nyní jakoby nic jiného než nejistota neexistovalo.

Osobně si myslím, že mluvit o návratu do časů před jarem 2020 není reálné. K mnohému, nač jsme byli zvyklí, nebude návrat možný.

 

Naštěstí jsme vybaveni od matky přírody schopností reagovat na změny.

 

Tuto schopnost nelze nemít. Dává nám vůli přežít. Celá fyziologie (a bohužel i patofyziologie) lidského těla je systémem reakcí na změny vnějšího prostředí. Platí to i v oblasti toho, co si nejspíš představíme pod pojmem duševní zdraví. Z oblasti psychosomatické medicíny víme dost o tom, že emoční reakce na změny mají jasnou kauzální souvislost se změnami na úrovni těla.. Například dlouhodobý stres (opakující se a/nebo dlouhotrvající emoční reakce) má vliv na vyšší výskyt kardiovaskulárních onemocnění.

 

Když nás něco rozzlobí, máme tendenci utíkat nebo bojovat. A tělo se na to připraví: stáhne cévy na okraji těla, krev přesune do srdce a plic, dech a tep se zrychlí, svaly potřebují energii pro akci (útok, útěk), tělo si ji začne vyrábět. To je relativně pevné a neměnné. Otázkou je: Jak se stalo, že mě právě tato konkrétní situace rozzlobila? Nebo proč jsem z této situace smutná, proč mě frustruje a cítím se bezmocná? Další otázky (pro pokročilé): Proč si ze všech možných postojů k této situaci vybírám právě tento? Odkud to mám? Proč to dělám, když nemusím? Mám i jinou možnost?

 

Některé situace, které se nám v životě mohou stát, jsou extrémní a těžko si představit jiné pocity než hluboký smutek, vztek. Ztráta dítěte například. Ztráta partnera. Ale i v tomto případě, máme po odeznění akutní fáze možnost volby postoje: mohu žít minulostí a trvale se zahalit do smutku nebo mohu žít pro současnost a budoucnost a uvidět příležitosti, které mi život stále nabízí. Velké ztrátě navzdory. Ty extrémní situace neprožíváme často. Naštěstí. Častěji žijeme neshodami ve vztazích, někdy i většími konflikty, jsme nuceni se vyrovnat se ztrátami jiného druhu, než je ztráta dítěte nebo partnera.

 

Tím spíš máme více možností, jaký postoj v dané situaci k sobě a ke světu zvolit. S každou volbou se nám otevírá zcela nová realita. Duševní zdraví souvisí s vědomím více možností, s vědomou volbou postoje k tomu, co mi vstupuje do života. To znamená, že i když mě v určitých situacích převálcují emoce, vím, že se tak děje a vím, že mám možnost to příště, přespříště nebo jindy udělat jinak a dát tím prostor k jiné realitě. Realita je náš postoj k tomu se děje kolem nás, v nás a s námi. Naštěstí. Není to dané a neměnné.

 

Některé děti vstupují do dospělosti s tím, že se jim život děje (často nesprávným směrem), že nemají právo nebo schopnost dění jakkoliv ovlivnit.

Tak jako pečlivě řešíme, co dát dětem k jídlu, aby to bylo zdravé, co jim obléknout, aby se nenachladily a jaké bezpečnostní parametry má mít sedačka do auta, měli bychom se stejnou pečlivostí řešit, čím je vybavujeme do života.

Měly by vědět, že si mohou vybrat, jestli budou obětí nebo aktivním hybatelem a tvůrcem svého životního příběhu. Jde o nejdůležitější rodičovský úkol. Protože, ať se pak v budoucím životě dítěte stane cokoliv, ať přijdou i náročné změny a ztráty, dítě bude schopné je zvládnout a vytvářet si i ve změněných podmínkách dost dobrou životní realitu. Bude životaschopné, možná méně často úzkostné, depresivní, zlostné.

 

Současná situace je příležitost k růstu nás rodičů a naším prostřednictvím i dětí v řadě oblastí, ale v oblasti duševního zdraví zejména. Jde o to, jaký postoj k ní nyní zaujmeme a jakou realitu si tím vytvoříme. Záleží jen na nás.

 

Mgr. Miroslava Flemrová, ředitelka neziskové organizace Dům tří přání, psychoterapeutka a rodič