Příběhy dětí

Tom

Tom k nám přišel na doporučení sociální pracovnice, které se maminka na jednom z pravidelných setkání svěřila, že si se synem již neví rady. Je neposlušný, nechce dělat domácí úkoly, ve škole nepracuje, jakoby se „zlobí na celý svět“.

Protože vždy na prvních seznamovacích setkáních máme mimo setkání s rodiči, učitelkami a dalšími odborníky také naplánováno několik schůzek s dítětem, tak i s Tomem jsme si nejdříve společně popovídali a vzájemně se poznali. Pak jsme se už mohli Toma ptát, co by si na světě nejvíce přál, jaké jsou jeho potřeby a přání.

Tom nám svojí zlost a možná i zoufalství a bezmoc ukázal prostřednictvím prvního přání, aby zmizela ze světa jeho škola se všemi spolužáky. Také druhé přání nám ledacos napovědělo – aby se rodiče konečně o mě přestali hádat. A poslední přání nevěděl, zdálo se, že si vymyslet nic dobrého, hodnotného pouze pro sebe. Sám o sobě říkal, že nic neumí a nic ho nebaví. Na žádné kroužky, natož na doučování chodit k nám nechtěl.

Zaměřili jsme se na intenzivní individuální práci s Tomem a oslovili odborníky s vyšetřením, konkrétně psycholožku a speciálního pedagoga. Zjistili jsme, že selhávání ve škole nemá důvody v nedostatku nadání, ale v poruše aktivity a pozornosti, kterou zatím nikdo neidentifikoval. Tom také trpěl specifickými poruchami učení.

Bylo potřeba vypracovat individuální učební plán pro Toma, ušitý na jeho míru. Díky skvělé spolupráci se školou se toto povedlo v krátkém časovém období. Tom začal mluvit o tom, že ve škole je to lepší, dostává lepší známky, některé předměty jej začaly bavit. Zanedlouho začal k nám chodit na doučování , které ho dost bavilo, protože reedukace probíhá formou hry.

Současně jsme doporučili spolupráci rodičů v našem Ambulantně terénním centru, s cílem podpořit komunikaci a spolupráci v zájmu Toma. Rodiče se po pár měsících domluvili na jasném režimu setkávání Toma s otcem. Konflikty, které vznikaly pravidelně, byly ale nyní již řešeny v prostorách našeho ambulantního centra, nikoliv přes Toma.

V té době Tom projevil své třetí přání, umět programovat na počítači, jak to dělá jeho táta. Začal chodit do našeho kurzu programování, v kterém se velmi rychle zdokonalil. Mluví o tom, jak je fajn, že umí něco, co jeho spolužáci neumí. Viditelně vzrostlo jeho sebevědomí a sebepojetí. Jeho naprogramovaná hra měla na vernisáži v našem Centru pro děti Mezipatře ohromný úspěch, byly se na ní podívat i jeho spolužáci. Známky se mu zlepšily a v současné době přišel s dalším přáním, které vyměnil za úplně první, které u nás vyslovil, „aby zmizela škola z povrchu zemského“. Chtěl by mít dobré známky z matematiky, protože chce být jednou programátorem. Na tomto jeho přání nyní společně usilovně pracujeme.

Bára

Bára je čtyřletá holčička, která většinu svého dosavadního života žije s babičkou ze strany matky. Do našeho centra přichází její maminka, která zoufale touží mít své dítě opět v péči a dobře se o něj starat. Ráda by, aby ji někdo doprovázel, pomohl nastavit pravidla komunikace s babičkou, s níž mívá velké konflikty. Myslí si dokonce, že ji babička chce o dceru připravit. Sama mluví o dětství plném těžkostí a špatné péče ze strany matky. Není divu, že se i kvůli tomu dostala do potíží v partě a následně i k drogám. Dítě jí sebrali hned v porodnici a svěřili do péče babičce, která bydlí daleko.

Pozvali jsme do centra i babičku a dozvěděli se, že její dcera měla opravdu potíže s drogami, byla v nemocnici, v odvykací léčbě. Vzít si do péče vnučku byla podle ní jediná možnost, jak ochránit dítě i matku. Domluvili jsme se tedy na spolupráci za podpory sociální pracovnice městské části, která měla v plánu dítě postupně do péče matky svěřit.

Docházely k nám více než půl roku. Postupně bylo zjevné, že obě ženy mají svá tajemství a skryté osobností nedostatky, nevěří jedna druhé, bojí se zrady. Babička by ráda dokázala, že umí být dobrým rodičem s ohledem na to, že s dcerou měla tak veliké potíže a jako rodič selhala. Maminka Báry zase obviňovala babičku, že jí nepomohla, ale spíš měla snahu ji zpochybnit a nerespektovat.

Postupně jsme pracovali na podmínkách matky, jejich rodičovských dovednostech, hledání práce tak, aby mohla vytvořit zázemí pro sebe a dcerku. Babičku jsme vedli k tomu, aby zůstala v rodině podporou a dceři více důvěřovala. Přes různá úskalí nedůvěry a pochybností jsme s oběma postupně model péče měnili tak, že se o Báru začala více starat maminka. S babičkou však dlouho hledaly způsob, jak spolu nadále komunikovat. Nejtěžší bylo důvěru mezi oběma ženami postupně obnovit, což se nakonec podařilo.

Dnes má Barunku v péči matka, babička se s vnučkou vídá pravidelně.

Editka

Editka k nám přišla, když jí bylo 11 let. Doma zažívala velmi bolestné momenty se svým nevlastním otcem, se kterým vyrůstala posledních pět let, když matka z rodiny odešla. Otec byl a je závislý na alkoholu, často nebyl doma a o Editku se neuměl postarat.

Když k nám Editka přišla, téměř nemluvila, nevěřila dětem, ani dospělým, povídala si jen s květinami a zvířaty.

Zpočátku se naše péče soustředila na to, aby nám Editka začala důvěřovat a aby se naučila být pohromadě s ostatním dětmi v „Domečku“. Museli jsme zjistit, co všechno umí a neumí, jak se cítí ve škole, jestli potřebuje pomoci s učením, co ráda jí a co jí baví. Teprve později, když u nás nabyla jistoty, jsme sis ní mohli začít povídat i o dalších věcech – kde by chtěla v budoucnu bydlet, jaké má kamarádky apod.

Za dobu několika měsíců pobytu v našem Domečku se Editka naučila si říkat, co potřebuje, jak jí můžeme pomoci, naučila se komunikovat s dětmi i dospělými.

Po celou dobu co byla Editka u nás, jsme společně se sociální pracovnicí městské části hledali různé cesty, jak Editce zabezpečit takové prostředí, kde by mohla vyrůstat. Nejenom Editka, ale i my s napětím očekáváme, jak rozhodne soud. Ona sama by si přála žít na vesnici s hodnou rodinou, která má spoustu zvířat a kde je všude okolo příroda.

My již víme, že jsme Editce pomohli zase začít věřit lidem a že umí vycházet s dětmi. U nás se naučila žít podle určitých pravidel, dohnala zameškanou školní látku a získala více sebevědomí, začala si věřit.

Filip
Filip je čtrnáctiletý kluk, který byl hospitalizován v nemocnici na psychiatrickém oddělení na žádost matky. Důvodem byla, dle matčiných slov, nadměrná agrese vůči nevlastnímu otci (verbální i fyzická). Z nemocnice měl jít na tři měsíce do Domu Přemysla Pitra, zároveň matka dopředu upozorňovala, že Filipa zpět nechce. V tu dobu podal žádost o pěstounskou péči na příslušný OSPOD jeho strýc, se kterým si Filip od dětství velmi rozuměl a jsou si blízcí. Soud na návrh OSPOD i vyjádření ošetřujícího lékaře žádosti vyhověl a Filip se stěhoval ke svému strýci, což byla sice vítaná, ale velmi náročná změna pro oba. Dostali možnost spolupracovat s krizovou pracovnicí Domu tří přání po dobu trvající náročné situace. Krizová intervence byla v tu chvíli možnou volbou, jak v co nejkratším možném čase (první sezení bylo domluveno následující den po kontaktování Domu tří přání) mít oporu a průvodce v náročné krizové situaci. Krizová pomoc byla zaměřena na nastalou situaci a po jejím pominutí bylo možné doprovodit Filipa se strýcem do centra rodinné terapie Horizont, kde měli možnost pracovat na svých vztazích, pravidlech i těžkostech, aby mohli dál žít co nejklidnější rodinný život.

Anička
Anička je devítiletá dívka, které maminka zemřela, když jí bylo pět let. Maminka měla velmi závažné onkologické onemocnění a poslední dva roky (tedy od Aniččiných tří let) procházela náročnou léčbou, kdy nebyla fyzicky schopná se stoprocentně o Aničku postarat. Otec Aničky s nimi nežil a Anička ho ani nezná (žije mimo ČR), tedy nemohl pomoci. Nikdo ze širší rodiny s péčí o Aničku nikdy nepomáhal a prakticky se ani neznali. Jediný, kdo byl k dispozici byl soused, pan Novák, u kterého mohla Anička být v době matčiny hospitalizace, pomáhal i s nákupy, péčí o domácnost a dalšími věci. Panu Novákovi bylo v tu dobu necelých šedesát let. Když Aničce maminka zemřela stal se jejím poručníkem a Anička s ním od té doby žila. Pan Novák měl přítelkyni, která s nimi také bydlela, sice si s Aničkou nebyly úplně blízké, ale pomáhala vždy zabezpečit její základní potřeby. V době, kdy byla Anička na škole v přírodě měl poručník nečekanou mozkovou příhodu a zemřel. Pracovnice příslušného OSPOD kontaktovala Dům tří přání a ve spolupráci s krizovou pomocí vytvořily plán, jak to Aničce sdělit, jak se s ní domluvit na Aniččiných přáních ohledně pohřbu, rozloučení i možností, co může být dál (zda přejde do péče družky poručníka, která tímto se stala poručnicí, nebo vyhledat vzdálené příbuzné, hledat vhodnou pěstounskou péči nebo náhradní ústavní péči…). Včasnou podporou a možností krizové intervence v terénu bylo možné s Aničkou spolupracovat v jejím velmi náročném krizovém období, pomoci jí zorientovat se v situaci, pochopit ji dle svých možností a provést akutní krizí. Zároveň hledat vhodnou podpůrnou pomoc a podporu zaměřenou na ztrátu.

Petra
Petra je třináctiletá dívka, která chodí do 7 třídy, žije s matkou a malým pětiletým bratrem Honzíkem v bytě ve velkém městě. Aktuálně byla svědkem napadení matky jejím novým partnerem, matka je hospitalizovaná s vážným úrazem páteře a o Petru s Honzíkem se nemá kdo postarat. Je potřeba jim sdělit informaci o komplikovaném zdravotním stavu matky a nutnosti jejich umístění na náhradní péče. Sociální pracovnice OSPOD si přizvala ke sdělení
pracovnici krizové pomoci Domu tří přání, aby bylo možné děti akutně ošetřit a pomoci jim situaci pochopit a zároveň je provést touto krizí.

Příběhy jsou ilustrativní ukázky jak krizová pomoc v D3P může fungovat. D3P plně respektuje soukromí svých klientů a příklady jsou smyšlené příběhy, které vychází ze zkušenosti a praxe pracovníků.

 

 

 

Dům tří přání © 2017. Zapsaný ústav vedený u Městského soudu v Praze, spisová značka U 426.