ROZHOVOR

Rozhovor se Sabinou H.

Staňte se partnerem

Přispějte k bezpečí a ochraně dětí v náročných životních situacích.

Rozhovor se Sabinou H.

20. 3. 2017

Jak se k nám dostala a jak vzpomíná na čas strávený s námi? Jaká byla tehdy a co dělá dnes?

SABINA

Před Vánocemi nám přišel krásný e-mail od bývalé klientky našeho ´´Domečku´´ s poděkováním a nabídkou příspěvku pro Dům tří přání zakončený větou: ´´Tak doufám, že pomohu nejedné malé holce, jako jsem byla já. ´´

Tohle je ta nejlepší motivace pro naši práci, a tak jsme se rozhodli Sabinu k nám pozvat a dozvědět se více o ní a jejím příběhu. Sabina ochotně souhlasila a jednoho pátečního večera se objevila ve dveřích. Drobná usměvavá tmavovláska. Usadily jsme se do křesel a začaly si povídat.

Jak jste si na nás vzpomněla po tak dlouhé době?

Sabina: Jednou jsem šla z Designbloku na Vltavský a viděla jsem stánek Domu tří přání. V tu chvíli se mi vybavily vzpomínky z pobytu v tomto “domečku”. Chvíli jsme si s paní povídaly. Uvědomila jsem si, že i po deseti letech to ve mně je a že je důležitá každá pomoc.

Kolik vám bylo let, když jste byla u nás?

S: Bylo mi 13 a byla jsem v pubertě, tak jsem byla taková rozpolcená a cítila jsem se fakt úplně jiná, než ostatní holky v mém věku. Měla jsem strach, co to se mnou udělá a jestli to na mě nebude mít záporný vliv.

Myslíte, že mělo?

S: Ne, naopak je člověk silnější, cílevědomější, jde si za svým a je odolnější.

Že se musí spolehnout sám na sebe.

S: Přesně.

Jak jste se dostala k nám do Domu tří přání?

S: Začalo to v Příbrami, kde byla komunita, od který jsme utíkali. Tam bydlela mamka, která si nás tam přestěhovala, protože tam chtěla bydlet s přítelem.

Bylo to místo, kde žila komunita lidí, kteří se řídili podle nějaký knížky a ta knížka byla dost tvrdá – musela jste dodržovat přesný režim, kde bylo všechno na minuty rozvržené. Jednou za týden jste musela jít na schůzi, kde se všichni sešli a tam byl pán, který to všechno řídil a všichni mu posílali svoje výplaty. Lidem nechal k dispozici určitou část příjmu, kterou jim dal, ale zase na předem určený výdaj – na nákup a podobně. Takže těm lidem vlastně nic nenechal a měli jen základní věci.

Mamka nás tam odstěhovala ze dne na den a my jsme to vůbec nechápali, šli jsme rovnou na tu poradu a tam jsme seděli a brečeli a oni nic, ani nám nepodali kapesník. My jsme byli
v šoku, úplně splavení a ani vlastní máma se nás nijak nezastala. Viděla to, ale nic neudělala.

Já bych tohle prostě vlastnímu dítěti nikdy neudělala.

Všecko bylo zvláštní a pro mě jako malou holku nepříjemné, a tak jsem se rozhodla sama se svým bráškou odejít. Zavolali jsme tátovi, ať nás odtamtud odvede. Táta si nás vzal k sobě, ale na ubytovně jsme s ním nemohli bydlet. Nebylo to ani možné. Spali jsme tam na zemi, a tak se snažil najít pro nás nějaké řešení. Tímto řešením se stal právě Dům tří přání.

Tak jste se dostala k nám – na jak dlouho?

S: Já jsem tam byla chviličku – týden – 14 dní, byl to meziskok, ale bylo tady příjemné prostředí a vychovatelé byli moc hodní.

Byla jste tam se sourozencem?

S: Ano s bráchou. S bráchou nás to hodně sblížilo. Naučilo nás to, že když je jeden v nouzi, tak si pomůžeme.

Co bylo potom?

S: Pak jsme bydleli v Olivově léčebně – asi 3 měsíce a pak jsme šli do azylu na Chodově a ještě do azylu na Černým mostě, kde bylo levnější bydlení pro rodiny, které začínají.

Potom jsme bydleli s tátou, později i s jeho přítelkyní, s kterou jsem ale neměla dobré vztahy, a tak jsem celkem brzy odešla i od nich. V té době mi hodně pomohl brácha, posílal mi peníze a podporoval mě. Vystudovala jsem, chvíli prodávala v body shopu a nakonec jsem získala práci snů v obchodě s látkami jako grafička a administrátorka jejich webu.

Jsem na svojí práci pyšná. A nechápu, že to někdo takhle nemá, že lidem stačí strašně málo. Možná to je i díky tomu, co jsem prožila, tak abych jim ukázala, podívejte se na mě, co jsem dokázala.

Já to teď beru jako pozitivní, posílilo mě to, už na základce jsem byla připravená do života.

Záleží, jak si to každej vezme.

A váš bratr je tady v Praze?

S: Ano, ten bydlí s mamčou. Ta už je asi 6 let pryč z té komunity.

Jaké jsou vaše vztahy s maminkou dnes?

S: Hodně těžko jsem jí odpouštěla, protože se nás fakt vzdala, asi rok mi to trvalo, ale pak jsem si řekla, proč bych měla být takhle doživotně zapřená, každý dělá chyby. A když jsem viděla, že se snaží a lituje toho, tak jsem si řekla – proč ne, vždyť je to můj rodič. Starala se o mě, když jsem byla malinká…

Myslela jsem na to, jak asi bylo těm, co už tady /v D3P pozn./ byli přede mnou, jak to s nimi dopadlo? Co to s nimi v životě udělá?

Když mám teď tu možnost, napadlo mě sdělit, jak to bylo se mnou dřív a kam jsem se až dostala. Protože ten, kdo se trochu bojí, jako tenkrát já, si třeba rád poslechne pozitivní příběh, a pochopí tak, že jsou místa, kde nemusí mít strach a kde mu můžou pomoct.

Během pár dní Sabina poslala na náš účet finanční příspěvek a přislíbila další spolupráci, včetně videa a fotografií. Máme a máte se na co těšit.

———-

Autorky: Zuzana Klimešová, Mgr. Martina Žigmundová

Dům tří přání © 2017. Zapsaný ústav vedený u Městského soudu v Praze, spisová značka U 426.