Příběhy, se kterými se potkáváme …
Text: Mgr. Klára Konvalinová a tým Krizové pomoci dětem Šestka
Ahoj. Já se jmenuju Pavel a chci vám o sobě něco napsat.
Vloni, když jsem přišel do šestý třídy, začalo to být fakt peklo. Dostali jsme novýho třídního, kterej nás učil matiku a byl přísnější než ta učitelka předtím. Začal jsem mít z matiky blbý známky. Babička říká, že blbý nejsou. Ale táta, ten je dost naštvanej, když nedostávám jedničky nebo dvojky. A máma na to koulí očima a furt opakuje ach jo, což je snad ještě horší.
Začal jsem mít pocit, že jsem úplně marnej a nikdy se to nenaučím. Kluci ve škole si ze mě dělali srandu a říkali mi, že jsem ubulenej. Bylo to na mně dost vidět, když mě horší známka sejmula. Trochu lepší to bylo na jaře, učili jsme se z domova. Před písemkou mě ale vždycky bolelo břicho, ještě že koroňáč nemá takový příznaky, to bych myslel, že ho mám. Naši si mysleli, že kecám a chci se vyhnout písemce. Začali se mi taky zdát hnusný sny – třeba ty o pavoucích, který mě ve spánku omotaj pavučinama, já se pak nemůžu hýbat a všichni si tak myslí, že jsem mrtvej a kvůli tomu mě nezachráněj. Probudil jsem se vždycky úplně zpocenej. Když byl táta na noční, tak mi máma výjimečně dovolila vlézt si k ní, ale nechtěl jsem, aby to věděl táta, tak jsme mu to neříkali.
K bolení břicha se přidala i hlava, bylo to čím dál horší, nemohl jsem ani jíst. Šli jsme k doktorovi, a ten mi v břiše nic nenašel. Chtěl si s rodičema promluvit beze mě, tak jsem čekal na chodbě. Když vyšli, tak si něco šuškali, máma vypadala smutně a táta jí utěšoval – asi jsem jí, já vůl, přidělal dost starostí, je to moje chyba, měl jsem tu bolest vydržet. Máma mi pak řekla, že nás doktor posílá k jinýmu kolegovi, tam jsme šli za pár dní. Docela jsem se bál, a když jsem viděl nápis psychiatrie, myslel jsem, že mě trefí – takže já jsem blázen?!!! Doktor byl nakonec celkem fajn, napsal mi nějaký prášky a řekl, že mám chodit na nějakou psycho… něco. Jenže našim se nedařilo nikoho sehnat…
Nakonec jsme dostali doporučení na nějaký krizový oddělení, nebo jak se to jmenovalo, tak jsme to tam šli zkusit. Měl jsem docela nahnáno, co tam těm lidem budu jako říkat? A co když mi tam vynadaj, že jsem cvok a strašpytel a že bych to měl líp ovládat. Jenže oni se vůbec nezlobili ani se mi nesmáli. Mluvili se mnou tak, že jsem si přišel důležitý. Byl jsem tam jen párkrát. Mohl jsem jim vyprávět, čeho se bojím, jaký mám sny. Něco mi přišlo fakt těžký, třeba když jsem mluvil o tom, co mě trápí nebo z čeho mám strach. Nakonec jsem se před nima i rozbrečel a vůbec mi to nepřišlo divný. Vlastně se mi ulevilo. Super bylo, jak mě potom před našima chválili, až jsem se občas styděl.
Teď už tam budu končit a budu pokračovat v tý psycho…něco, kterou jsme předtím nemohli sehnat.
*Příběh byl zpracován na motivy příběhů klientů z Krizové pomoci dětem Šestka, v žádném případě ale nevykazuje podobnost s konkrétním případem ani jménem klienta.