Miroslava Flemrová: Dům tří přání? Moje děti mají dalšího sourozence.

Série rozhovorů s pracovníky neziskové organizace Domu tří přání si klade za cíl představit tým lidí, kteří stojí za Domem tří přání. Přiblížit, co je obsahem práce sociálního pracovníka a příběhy se
kterými se potkáváme. Protože naši sociální pracovníci, vychovatelé a terapeuti jsou naši hrdinové.
#socialnipracovnicinasihrdinove

 

Tuto sérii začínáme na místě nejvyšším. S ředitelkou organizace Dům tří přání Mirkou Flemrovou jsme si povídaly o tom, jaký byl její první rok ve funkci, jak se učí odpojovat a co Dům tří přání čeká. Přejeme Vám příjemné čtení.

 

Text: Veronika Havlíková

Redakční úpravy: Martina Přečková

 

 

Mirko, můžeš nám přiblížit svou pracovní pozici v Domě tří přání?

 

Pracuji jako ředitelka organizace. V praxi to znamená, že jsem „výkonnou nohou“ v systému řízení. Jdou za mnou všechny věci, které má organizace dělat jako zaměstnavatel a poskytovatel sociálních služeb tak, abychom dostáli všem zákonným povinnostem. Současně mám na starosti koordinaci PR a FR aktivit. Čas od času, a já to dělám hojně, se musím dívat na organizaci více svrchu. Je dobré se občas vynořit nad realitu všedních dnů a dívat se, jaká je situace organizace na poli poskytování služeb, co dělá naše konkurence, jak si stojíme jako tým nebo jak působíme navenek. Je to velmi různorodá a dynamická práce.

 

 

Když se řekne Dům tří přání – co to pro tebe znamená, co se ti vybaví?

 

Můžu to říct obšírněji? Já jsem na Dům tří přání narážela pět let zpátky velmi pravidelně. Říkala jsem si, to je zajímavá organizace, působí nenápadným dojmem. Pak jsem ale zjistila, že je to velká organizace poskytující komplexní služby. A říkala jsem si, jak je možný, že o téhle organizaci se neví …

 

Dnes je pro mě Dům tří přání hlavně tým lidí z organizace a daleko víc to jsou zájmové oblasti. Vybaví se mi i příběhy dětí. Tým a děti se mi vybaví.

 

Co je specifikem Domu tří přání?

 

Mám zkušenost z řady neziskových organizací, a tak mohu posoudit, že velkým specifikem Domu tří přání je profesionalita – uvnitř i navenek. Líbí se mi také vnitřní kultura, která hodně staví na spolupráci a na vztazích. Tak jak stavíme na vztazích k rodinám, rodičům a dětem, tak se je snažíme kultivovat i směrem dovnitř. Máme spoustu mechanismů na vzájemné sdílení, a to je myslím hodně specifické.
Také máme dost lidí, kteří v organizaci pracují od jejího založení. To také v českém neziskovém sektoru při dvacetileté historii není úplně běžné.

 

V jaké fázi se organizace nyní nachází? Můžeme zmínit něco z toho, co Dům tří přání čeká?

 

Když bych se podívala na jakýkoliv životní cyklus systému, tak systém někde vznikne, pak roste, je na vrcholu, a nakonec dojde k úpadku. A buď je úpadek finální, nebo se podaří znovu nastartovat. Myslím si a věřím, že svým usilováním přispívám k tomu, že po náročném období se nadechujeme k dalšímu vrcholu. Usiluju o to, aby se odehrálo další kolo cyklu, možná více na očích laické veřejnosti, víc navenek. Zkrátka abychom se posunuli na pozici lídra v oblasti péče o ohrožené děti i v očích laické veřejnosti.

 

Jsi v pozici ředitelky rok. Co pro tebe za poslední rok byla největší výzva?

 

Byl to intenzivní rok. Organizace prošla řadou změn. Současně bych nerada tvrdila, že výzvou jsou ty změny. Ty se dějí pořád, dít se budou, žijeme v dynamické době. Pro mě největší výzvou asi je, a tady nemůžu nebýt osobní, skloubit práci s osobním životem. Stále pracuji na tom, abych se dokázala lépe odpojovat. Protože já usínám a myslím na Dům tří přání, probouzím se a přemýšlím o Domu tří přání a někdy si musím dávat trochu pozor, neboť moje děti někdy trochu žárlí … Mají pocit, že se jim domů vloudil další sourozenec (smích).

 

Tak to otočíme. V čem tě práce naplňuje, baví, co ti tu dělá radost?

 

Radost mi dělá, když se práce daří. Když jsem na poradě a slyším od kolegů, že se nám u konkrétního dítěte, v konkrétní rodině něco i malého podařilo. I když to jsou třeba jen nepatrné změny, tak si ale říkám, že v konečném důsledku dostalo dítě novou šanci. V tom vidím smysl. Mám určitě velkou radost, když se objeví někdo, kdo nám chce pomoci – penězi, darem nebo svým časem. Z toho se raduji. Je tolik možností, jak na dobročinné aktivity přispívat, ale někdo si vybral právě nás!

 

Baví mě lidi v organizaci, je tady hodně srdcařů. Baví mě jejich různorodost, stejně jako dynamika organizace i mojí práce. Umí to být dost adrenalin, ale jsou i dny vysloveně klidné a pohodové. Já jsem ten typ, který potřebuje, aby se věci posouvaly dopředu. A vidím, že tady je potenciál, aby se to opravdu vyšvihlo někam výš. A v tom je asi ta největší radost.

 

Kde vidíš Dům tří přání v horizontu tří let?

 

Na to mám jasnou odpověď. Já bych chtěla, když se deseti lidí zeptám, jestli znají Dům tří přání, aby devět odpovědělo: „Ano, znám a pracuje s dětma.“ To je meta, ke které bych se chtěla přiblížit. Současně ale nechci, aby to bylo tak, že budeme mít hezké PR a bude se o nás „jen“ vědět. Chtěla bych, aby pohár, který budeme ukazovat, byl opravdu plný. Aby forma a obsah zůstávaly v jednotě.

 

Co ti dělá radost mimo Dům tří přání?

 

Radost mi dělají moje děti, nejstarší syn na začátku prázdnin udělal státnice, a i ostatní děti pomalu nacházejí své místo ve světě – tak to je moje velká radost. Ve volném čase mi radost dělá tanec. Tancuju v dámské amatérské skupině, ale je to spíš legrace než nějaké velké umění. Radost mi dělá také zahrada, kytky, dobrá hudba, zajímavá knížka a vlastně každý den. Já jsem vlastně dost spokojený člověk.

 

 

 

Mgr. Miroslava Flemrová
Od roku 2019 je ředitelkou neziskové organizace Dům tří přání, z. ú. Pro tuto pozici čerpala zkušenosti v mnoha různých oblastech. Má cenné zkušenosti z NNO i z byznysového prostředí. Ve své práci se soustřeďuje na rozvoj týmu i jednotlivců, zejména klade důraz na rozhodovací a (sebe)řídící dovednosti. Ráda propojuje svět NNO a byznysu a hledá nové cesty ke spokojenosti lidí – pracovníků i klientů.