Kateřina Brožková: Přála bych rodinám, aby si na sebe udělaly čas

Série rozhovorů s pracovníky neziskové organizace Domu tří přání si klade za cíl představit tým lidí, kteří stojí za Domem tří přání. Přiblížit, co je obsahem práce sociálního pracovníka a příběhy, se kterými se potkáváme.

Protože naši sociální pracovníci, vychovatelé a terapeuti jsou naši hrdinové.

#socialnipracovnicinasihrdinove

 

Rozhovor s Katkou Brožkovou vznikl na začátku adventu. Povídaly jsme o práci v Centru rodinné terapie Horizont, schopnosti naslouchání a důležitosti udělat si na sebe v rodině čas. Tak ať se Vám hezky čte.

 

Text: Veronika Havlíková
Redakční úpravy: Martina Přečková
Foto: Tomáš Princ

 

Ahoj Katko, vítám tě, jsi první z Centra rodinné terapie Horizont, koho můžu přivítat v sérii rozhovorů. Jak se máte v Horizontu v období adventu? S čím za vámi rodiny chodí v tomto čase? 

 

Řekla bych, že adventní čas se nám v centru ještě úplně neprojevil. Ani v četnosti klientů, ani v tématech, se kterými za námi chodí. Naše práce je neměnná po celý rok. Z části k nám rodiny posílají buď pracovníci OSPODu, nebo přímo mají od soudu nařízeno, aby k nám docházeli.

 

Jsou to především rodiče v konfliktu, kteří se rozvádějí či rozcházejí a nemohou se domluvit na péči o dítě, času, který s ním budou trávit nebo se jim nedaří komunikace, která by umožnila péči o dítě zvládnout. Také k nám chodí, a těch případů je teď víc, rodiny, které si nevědí rady s výchovou svých dětí, problémy jim začaly přerůstat přes hlavu, přestaly situaci zvládat svými běžnými mechanismy. Ti se přicházejí poradit. Buď sami, nebo i s dítětem.

 

Abychom ještě zůstaly u zaměření Centra rodinné terapie Horizont. Zaměřujete se tedy především na rodinu jako celek, je to tak? 

 

Ano, to máme úplně nejraději.

 

Mohou za vámi přijít jenom rodiče? 

 

Určitě ano. Je to hodně o tom, co se dozvíme o té dané rodině na začátku. Pokud cítíme, že rodiče jsou v konfliktu, i když se rodina ještě nerozpadá, ale my máme pocit, že by se mohla komunikace v průběhu terapie nepříjemně otevřít, tak do toho děti nezveme. Chceme, aby si rodiče nejdříve ujasnili, o co v terapii půjde a za jakých okolností by bylo možné dítě pozvat k nám do terapie. Děti jsou konfliktům rodičů vystavovány už doma, nechceme je proto vtahovat do dalších konfliktních situací. Pokud dojdeme do bodu, že rodiče už zvládají držet konflikt na uzdě, tak děti pozveme a jsme rádi, když přijdou i oba rodiče. Zejména u terapie dětských potíží. Je totiž důležité, aby dítě cítilo, že má podporu z obou stran.

 

Mám představu, že rodinná terapie je velmi specifická disciplína. Jak náročné je zkorigovat všechny členy rodiny? 

 

Může se zdát, že je to náročnější než individuální terapie. Na druhou stranu, když přijde více lidí, přináší s sebou i více pohledů na tu danou situaci a mně připadá, že to dobře funguje, když tu vytvoříme bezpečné, neutrální prostředí, ve kterém se klienti mohou navzájem slyšet. Je to hodně o naslouchání. Když jsou rodiče v konfliktu, křičí na sebe, nebo se spolu naopak nebaví, bouchá se dveřmi, říkají se jízlivé poznámky, tak to všechno graduje napětí a je těžké z toho kolotoče vyskočit. Když změní prostředí a přijdou k nám do centra, nabídneme jim formát, ve kterém jsou v jedné místnosti, nemusí se na sebe dívat, když nechtějí, ale určitá blízkost tu je. A hlavně tu mají prostor vyslechnout druhého a zároveň dostanou sami možnost se k situaci vyjádřit. Je to většinou to první, co dobře funguje.

 

My už pak šikovnými otázkami vybízíme klienty, aby se zkusili vcítit do druhého, zkusili přemýšlet jako on a zamýšleli se nejen nad tím, jak se cítí, ale co si o té situaci může myslet, jak ji může vnímat. Pro toho, o kom je mluveno, je důležité slyšet, co si o něm ostatní členové rodiny myslí.

 

To se asi potkáváš na terapiích se silnými momenty. Jak dlouho s rodinou pracujete? 

 

Je to od tří měsíců do půl roku intenzivní spolupráce s rodinami. Buď odcházejí s tím, že co potřebovali slyšet, slyšeli, a dál už situaci zvládnou sami, anebo je například odkážeme na další odbornou pomoc.

 

Z toho co říkáš, mám pocit, že učíte členy rodiny navzájem si naslouchat. Je to něco co nám ve výbavě chybí?

 

Myslím, že se to tu hodně ukazuje. Lidé mají v sobě hodně silně zakořeněné svoje domněnky, představy o tom druhém, co řekl, jak to myslel. Spousta nedorozumění vzniká z toho, že někdo pošle sms, ve které jsou dvě slova, a na druhé straně už vzniká bohatý myšlenkový konstrukt o tom, co vlastně těmi dvěma slovy chtěl partner říct. Jedná pak na základě myšlenkového konstruktu, a to má samozřejmě efekt na druhé straně.

 

Jak tomuto předcházet? Je tím správným klíčem komunikace? 

 

Jedna část komunikace je naslouchaní, to je hodně důležité slovo. V rodinách si členové vzájemně často nedají prostor, a když už si prostor pro vyjádření dají, tak přes všechny ty domněnky se k nim ta základní informace často ani nedostane. My se v centru snažíme vytvořit klid a nutnost druhého poslouchat. Poté se i ptáme: „Jak jste tomu rozuměl? Co jste teď slyšel?“ A my terapeuti to pak ještě doplňujeme: „Já jsem tam ale ještě slyšela to a to …“

 

Je důležité umět udělat zpětnou vazbu a zjistit, co jsou lidé schopní slyšet a co ne.

 

Řešíte tedy i rozvodové konflikty? Směřuji k otázce, jaký je rozdíl mezi vaším centrem a Centrem pro rodiny Delta? 

 

Byly bychom rády, kdyby rozdíl mezi Horizontem a Centrem pro rodiny Delta byl na první pohled markantní. K nám docházejí rodiny jako celek, zatím se symptomy konfliktů, které se často projevují na dětech.

 

Děti mají například tiky, nechtějí chodit do školy, jsou nepozorné. Za těmito symptomy často rozklíčujeme konflikt rodičů, který tam probíhá. Takovýchto rodinných případů v počínající fázi bychom rády měly víc. Musím ale říct, že těch rozvádějících se, těch, co mají pocit, že to sami nezvládnou, je také hodně. Věnujeme se i těmto klientům – do rodinné terapie rodičovský konflikt prostě patří.

 

Zaujalo mě, jak jsi mluvila o výchovných problémech. Zaznamenaly jste víc takových případů během koronaviru? 

 

Nejsem si jistá, jestli to má přímou souvislost s koronavirem, ale ano, začali nám převažovat terapeutičtí klienti. Více se hlásí sami od sebe a chodí více i rodiny s dětmi. Ty hodně řeší nepozornost dětí nebo právě poruchy chování.

 

Moje osobní hypotéza je, že ten nárůst klientů souvisí s dobou. Na všechny nedostatky je teď více poukazováno, rodiče tráví s dětmi více času a je na ně kladen větší nárok problémové chování řešit. Ale podložené to nemám.

 

Mně přijde skvělé, že někdo vycítí, že mají v rodině problém a nezvládnou ho řešit sami, a přijdou za vámi do Centra rodinné terapie Horizont. Co ty bys přála rodinám, aby se jim spolu dobře žilo?

 

Já bych rodinám přála, aby si na sebe její členové dokázali udělat čas. A když cítí, že je něco tlačí, že v té rodině něco nefunguje, tak jak by bylo potřeba, nějaké kolečko je zaseklé, tak aby se dokázali jako rodina spojit, stmelit. Důležité je sednou si a udělat si na sebe v klidu čas.

 

Dost často se mi stává, když se zeptám párů nebo rodiny, co by potřebovali, aby se jim podařilo ten problém překonat, tak nejčastěji odpovídají čas a prostor. A to v těch rodinách opravdu často chybí.

 

Teď jsme ten čas a prostor v uplynulých měsících ale dostali, ne? 

 

Nejsem si jistá, jestli rodiny dokázaly tento čas dobře využít. To, že jsou všichni zavření doma, ještě neznamená, že si spolu sednou ke stolu a v klidu se najedí a popovídají si. Že si udělají čas a řeknou si: „Hele, tady nám to hapruje. Co s tím uděláme?“

 

Mám pocit, že jak jsou lidé teď hodně spolu, tak mají tendenci se před sebou spíš zavírat, utíkat do virtuální reality, věnují oční kontakt spíše obrazovce než sami sobě. Chce to práci a v některých rodinách pomůže, když jim naordinujeme, ať tráví čas spolu.

 

Takže abychom to shrnuly: čas, být spolu a komunikace. To jsou ty ingredience, aby rodinám spolu bylo dobře? 

 

Ano, a ještě nebát se mluvit o tom, co v té rodině nefunguje a na druhou stranu si také umět říct, že něco někoho potěšilo. Na začátku často chodí rodiny na terapii plné problémů, které se kupí, a nedokážou vidět žádná pozitiva. Chtěla bych všem doporučit, aby využili čas k tomu, aby si řekli, že někomu se něco povedlo nebo že někomu se něco líbilo. Je to velmi důležité.

 

Katko, dokážu si představit, že bychom o tomto tématu mohly mluvit hodiny. Máme ale prostor už jen na poslední otázku, která zní: Ty jsi v organizaci rok, jaký rok to pro tebe byl?

 

Pro mě to byl rok učení se a čerpání inspirace. Velmi mě baví pestrost organizace a lidí v ní. Obohacující je i práce s klienty na terapiích, která je velmi intenzivní. Rodin přichází hodně a každá má svůj zajímavý příběh.  Velkou sílu vidím také v pospolitosti a vzájemné podpoře našeho týmu.

 

Mgr. Kateřina Brožková

Kateřina Brožková pracuje v Domě tří přání jako rodinná terapeutka od ledna 2020. Práci s dětmi a jejich rodinami se dříve věnovala z pozice sociálního pedagoga na ZŠ, terénního sociálního pracovníka v NO HoSt Home Start ČR a ještě předtím jako úředník Probační a mediační služby ČR, je specialista na práci s mládeží. Po absolvování postgraduálního vzdělání v rodinné systemické terapii pečuje o rodiny i ve své soukromé praxi rodinné terapeutky. 

Dům tří přání © 2017. Zapsaný ústav vedený u Městského soudu v Praze, spisová značka U 426.